Spokojený stařík
Stačilo by napsat, že jsem úplně tuctovej spokojenej stařík. Snad to vyplyne z toho, co tady píšu. Pohledem do mého rodokmenu se vyloučí jakýkoli vztah ke slavným rodům nebo jménům. Tyhle stránky jsem si slepil tak, aby se tu nelajkovalo a neblogovalo, protože tomu nějak neholduju. Před několika lety jste tu mohli zahlédnout i lustrační osvědčení, výpis z rejstříku trestů, seznam mého majetku a každý rok i všechny mé příjmy. To když jsem byl politik a chtěl tím vyloučit podezření, že něco zamlžuju, skrývám či odkláním. Přidám ještě, že jsem se narodil v Rumunsku, rodiče byli Slováci, příjmení mám maďarské a téměř celý život jsem prožil v Čechách. Možná i proto jsem tolerantní ke všem národům, náboženstvím a menšinám. Z dětství vím, co jsou nechvalně známá 50. léta, následně socializmus, internacionální pomoc "spřátelených" zemí i nekrvavý přechod ke kapitalizmu. Nenamlouvám si, že existuje ideální společnost bez problémů a starostí. Ani náhodou nemám všechno, co bych si přál, ale žiju šťastně a vážím si toho. Vím, že spravedlnost, demokracii a svobodu musíme hájit pořád dokola, znovu a znovu, abychom o všechno nepřišli, protože to bych sobě ani svým potomkům opravdu nepřál. Proto trvám na tom, že jsem tuctovej spokojenej stařík.
Proč si říkám volná noha
Jak plynul čas, došlo i na mě. Dosáhnul jsem stanoveného věku a odešel do důchodu. Přiznám se, že mi vždycky připadalo trochu morbidní říkat tomu "starobní" důchod. Většina lidí v mém věku, které znám a se kterými se potkávám, nejsou žádní starci a stařeny, ale lidé plní chuti do života. Čeština ale zatím nenašla výstižnější název, takže tomu nejspíš ještě nějakou dobu budeme říkat starobní důchod. Uvažoval jsem jak bych měl trávit dny bez pravidelného zaměstnání, jak přeorganizovat svůj denní režim. Nejprve jsem si ujasnil, že zatím ještě nemám chuť chodit do hospody nebo nějakého klubu, kde bych s vrstevníky popíjel, hrál společenské hry a rozprávěl, nebo dokonce celé hodiny nadával, jak je všechno špatné a hrozné a dřív že to bylo lepší. Nechci ani v bačkorách celé dny v televizi sledovat seriály, sport nebo reality show a všechno zasvěcené komentovat. Nechci se dotknout těch, kteří si důchod takhle užívají - je to jejich rozhodnutí a nijak mi to nevadí. Dokazuje to jen, že nejsme všichni stejní, každý jsme originálem. Jak bych chtěl trávit posledních 20 nebo 30 let svého života? Co třeba každé ráno si u snídaně stanovit nějaký malý denní úkol a dobrovolně ho splnit? Pak se sám pochválit a považovat ten den za užitečný. Denně si tímto způsobem připomínat svobodu jako když se tulák probudí a dá úplnou volnost svému mozku i nohám, aby ho bezstarostně vedly světem. Zkusil jsem, zalíbilo se mi to a zůstal jsem u toho. Už několik let si říkám volná noha a doufám, že mi to ještě dlouho vydrží.
Co dělám když nespím
Nemůžu si stěžovat, že bych ve svém věku špatně spal. Občas se sice v noci probudím, uvědomím si, že je hezky na světě a při spokojeném oddychování manželky zase usnu. V noci totiž zásadně odmítám myslet na nepříjemnosti a na práci. A ve dne? Musím přiznat, že doma moc nepomáhám. Ruku k dílu přiložím jen občas a nepříliš intenzivně, jako spousta mužů. Naštěstí mám hodnou a chytrou ženu, která ví, že chlapa je třeba chválit i za maličkosti, jako každého ješitného živočicha. Snažím se jí tu dobrotu oplácet a doufám, že to cítí. Odborníci se shodují v názoru, že při dlouhé lidské nečinnosti totálně a nevratně zakrňují mozkové závity. Tak si rozšiřují vědomosti v elektronice, fotografování a dalších oblastech - podle nálady. Spoustu informací lovím na internetu, kde trávím poměrně hodně času. Sociální sítě mě nelákají, Facebook jsem dlouho odmítal, považuju jej za digitální pavlač. Necítím potřebu svěřovat se svému okolí s každým krůčkem a nechci s nikým sdílet na dálku své pocity. Když jsem začal pátrat po svých předcích, zjistil jsem, že i tam najdu dost kontaktů, tak jsem si profil založil. Je dobře, že už nežijeme v době, kdy byly jedny noviny, jedna televize a jedna vedoucí strana, která to všechno moudře řídila. Život je a má být pestrý a nebudou-li chtít budoucí generace zakrnět a vrátit se k totalitě, musí se naučit rozlišit co je dobré a užitečné a co jen zábava a zbytečnost. Osobně se ale o budoucí generace nebojím, s důležitými problémy lidstva si určitě poradí. A na závěr drobná poznámka: Nejsem plagiátor, můj nadpis je mnohem starší než Babišova kniha "O čem sním když nespím".
Rád zastavuji čas
Mockrát se mi stalo, že jsem byl svědkem neopakovatelného okamžiku, který bych si rád uchoval i do budoucna. Něco krásného, ošklivého, neobvyklého nebo neuvěřitelně náhodného, co se možná už nikdy nezopakuje. Určitě to znáte - výlet, rodina, děti. V mládí se člověk lecčemu snadno naučí, třeba i fotografování. Začínal jsem v době celuloidových filmů a expozimetrů, kdy se v temné komoře svítilo barevnými žárovkami. Bylo třeba vyznat se ve vývojkách a ustalovačích, umět ovládat zvětšovák a leštičku, taky mít alespoň malou temnou komoru (často to bývala koupelna). Tenkrát se hodně zvažovalo kolikrát stisknout spoušť, protože každé cvaknutí stálo peníze. Nepovedený záběr sežral drahé okénko filmu a nezbytný díl chemických přípravků, než se zjistilo, že se fotka nepovedla. A ta doba, než jste poprvé spatřili výsledek své práce - třeba z výletu nebo dovolené! Dnes by za takových podmínek spousta lidí raději nefotila. Brzo jsem pochopil, že nemám oko uměleckého fotografa. Nefotím aranžované scény s propracovanou kompozicí, které mají silnou myšlenku a přesně ví, co chtějí divákovi říci. Zachycuji jen zlomky času, co mi připadají zajímavé, kterými si chci něco zapamatovat, nebo když chci ukázat, co jsem viděl. Přesto té práci věnuji hodně času i když v dnešní digitalizované době nám technika umožňuje pracovat s fotopřístrojem úplně jinak než dřív. V počítači lze snímky snadno dopracovávat nebo umělecky dotvářet. Každý dnes může lehce a rychle posílat výsledky své práce kamkoliv do světa bez toho, že by opustil pohodlí svého domova. Fotografování bylo a je pro mnoho lidí zajímavým koníčkem. Taky mezi ně patřím.
Kouzlo voňavé kávy
Nejsem expert, co podle vůně nebo hned po prvním doušku kávy pozná odrůdu, lokalitu, kde byla sklizena, nebo dokonce pražírnu, kde zrna dokončila svou přeměnu na typicky hnědou lahůdku - prostě žádnej degustátor. Přesto mám rád vůni dobré kávy a dva nebo tři šálky denně si umím vychutnat. Postupně jsem výběrem z více než 50 značek zakotvil u arabiky, většinou z Brazílie, Nicaragui nebo Kostariky. Kupuju si zrna, která přivezla a upražila firma Coffeespot v Babicích, patřící manželům Radce Sopůškové a Jiřímu Plškovi. Doma si vařím espresso bez cukru, bez mléka. Nechci, aby to vyznělo tak, že jinou kávu nepiju. Moc dobře vím, že káva chutná z poloviny podle toho, jak je kvalitní a z druhé poloviny podle toho, s kým a při jaké příležitosti se pije. Určitě to znáte - v příjemném prostředí s pohodovými lidmi se i negurménské jídlo nebo pití stane lahůdkou co potěší a zahřeje v bříšku i u srdíčka. Už se těším, až si spolu dáme dobrou kávu.
Copyright © Josef Kertész